Povězte nám něco o sobě.

Jsem otec čtyřletého syna, je mi 35 let, celý život se věnuju hokeji. Živím se hokejem, trénuju Black Dogs a mám tréninkové hokejové centrum v Českých Budějovicích, kde pracujeme s malými dětmi i s hokejisty z klubů, i z NHL. Z Hluboké nad Vltavou se teď stěhujeme do Českých Budějovic, ke Globusu, kde byl dříve Mall.cz. Naše klientela je hlavně z Budějovic, tady budeme mít lepší zázemí, parkoviště, bude tam přísun lidí, kteří se na Hlubokou nedostanou. Budeme tady víc vidět, takže myslím, že to bude velký posun.

Jak jste se stal trenérem Black Dogs?

Já jsem jeden ze spoluzakladatelů celého tohohle projektu. Mně se ten princip hrozně líbil, protože jsem hrál hokej v Americe. Pomalu tady vznikala univerzitní soutěž, která byla úplně v plenkách, ale České Budějovice tým neměly, i když to je velké krajské město. Bylo podle mě nezbytné to tady mít, říkal jsem si, že když to neudělám já, tak po tom sáhne někdy jiný. Tak jsem si našel kontakt na pana profesora Vochozku, se kterým jsme o sobě trochu věděli, i díky tomu, že jsem se znal s Tomášem Vochozkou (jeho synovcem). Tomáš mi chodil do centra. Já jsem se Tomáše ptal, co si o tom myslí. Ze začátku jsem chtěl jít na JU, ale potom jsem zjistil, že pan Vochozka je nakloněný sportu jako bývalý fotbalista. Dovolil jsem si ho kontaktovat, měli jsme schůzku, na té mi řekl, že je hodně zaneprázdněný, že si musí promyslet, jestli do toho půjde. A ve finále mi druhý den volal, abych přišel zítra, že jdeme do toho. Vstoupili jsme do ligy ledního hokeje a ten univerzitní hokej v ČR hodně stoupá, jde nahoru. Doufáme, že to bude takhle pokračovat, protože ta forma studia a sportu je prostě skvělá, i bych řekl, že je to nezbytné. Nejdřív jsme hráli dva roky Evropskou univerzitní ligu, která měla taky své kouzlo, ale nebylo to úplně hlídané a marketingově zajímavé. Mohl tam hrát, kdo chtěl, nebylo tam apelováno na to, aby hráči měli statut studenta. Tady ta liga univerzitního ledního hokeje je kontrolovaná. A kdo nesplňuje studijní výkazy, nemůže hrát. Na jednu stranu je to super. Hrajete univerzitní ligu – musíte splňovat studium. Mám kamaráda, který hraje v USA prestižní soutěž, má velkou budoucnost v hokeji, a vůbec se tam s ním nemažou – minulý rok nesplňoval předměty a nepustili ho do zápasu.

Trénoval jste už předtím?

Trénoval jsem v Německu, taky týmy malých dětí v mládežnických klubech. Už jsem měl nějaké zkušenosti 🙂

A vaše zkušenosti z USA?

Ve Státech jsem hrál v juniorskou soutěž a chtěl jsem se dostat do univerzitního hokeje, do nejvyšších soutěží jsem se ale nedostal. Prošel jsem si pár kampusy, měli jsme tam soustředění, ochutnal jsem tu atmosféru. Je to úplně jiný svět, je to malinké městečko ve městě, kde mají své vlastní stadiony pro hokej, pro fotbal… Tam se tím sportem žije.

Je velký rozdíl mezi tím hrát hokej a trénovat?

Trénovat jsou větší nervy. Je tam veliký rozdíl. Říká se, že je to kolektivní sport, ale na ledě jste sám za sebe, koukáte se na to svýma očima, i trochu sobecky. Ale když jste na střídačce jako trenér, musíte vycházet s 20 lidmi, různými charaktery, řešíte 20 eg… Je to jiná práce. Snažím se být i trochu psycholog, protože ke každému se musí přistupovat jinak. Jsou tam kluci, kteří mají zajímavé a své povahy, musí se naladit. Kluci říkají, že jsou skvělá parta, ale podle mě jsme skvělá parta, dokud se nám daří. Ale jakmile se nám tolik nedaří, ukážou se ty charaktery, a ne vždy je to dobrý. My zatím máme štěstí, že víc vyhráváme. Ale to je v každém týmu, nikdy to není úplně růžové. Ale jo, musím říct, že nemáme špatnou partu, máme tam super kluky.

Mají všichni hokejisti stejnou disciplínu, nebo je někdy těžké je trénovat?

Je to i trochu k tomu, co jsem říkal předtím. My máme tým s ohromně vysokými egy, máme tam ohromně šikovný hokejisty, což je skvělý, na druhou stranu, občas tihle hráči zapomínají tvrdě pracovat. A neuvědomují si, že k tomu, aby byli rozdíloví, tu dřinu potřebují. Ne vždycky se úspěch týmu slučuje s těmi výjimečnými hráči. Já se hodně snažím, aby pochopili, že tým je nad individualitu. Já nesnáším prohrávat, takže na prvním místě mám tým a jestli dá gól ten nebo ten, není důležité. Na druhou stranu v důležitých chvílích naopak potřebujeme ty individuality, potřebujeme jejich hokejovost, charakter, aby uměli rozhodnout zápas. Je to hodně o tom, abychom si věřili navzájem.

Jaké máte s týmem ambice?  

Na sto procent chceme vyhrát univerzitní ligu. Občas mi přijde, že to chci víc než hráči (smích). Bude to hodně těžké, ale věřím, že mužstvo toho schopné je. Teď jde jen o to, přepnout a tvrdě makat!

Jaká je hlavní náplň práce hokejového trenéra?

Té práce je docela hodně. Neřeším jenom trenérské věci. Jsem i v managmentu klubu, mám spoustu povinností vůči lize. Práce je fakt hodně. Máme třikrát týdně trénink, každý trénink mi zabere 3 hodiny času, jsem tam 45 minut před tréninkem i po tréninku. Příprava tréninků, sestavování lajn, komunikace s hráči, kdo jak bude, v jaké je formě, zápasy, i to cestování na zápasy… Každý zápas, který hrajeme, je třičtvrtě dne času, takže práce je dost. Zatím mě to oboje baví, ale určitě to nejde dělat donekonečna, protože mám čtyřletého kluka, kterému se taky potřebuju věnovat.

Účastníte se taky pozápasových oslav spolu s hráči?

Když mám velkou radost, tak jo, ale já se na to koukám už trochu jinak než ty kluci. Ono to patří i k tomu věku, kluci jsou mladý, ať si to užijou, patří to i k tomu studentskému životu. Ale já většinou i po těch vyhraných zápasech přemýšlím, co zlepšit, kde byly chyby, snažím se nebýt spokojený s tou výhrou. My dneska jsme nejlepší tým tabulky a já si pořád říkám, že to nic neznamená, půjdeme do play-off a tam se uvidí.

Na co jste jako trenér hrdý?

Letos se nám podařilo vytvořit partu lidí z VŠTE, nazývají se Ultras Black Dogs. Chodí na každý zápas, opravdu nám fandí, sportem žijou, je to úžasný. I přes svátky mi píšou, ptají se mě, jak je na tom tým… Jeli na zápas před Vánoci, fandili v dresech. Je to hrozně příjemný, když tam takhle někdo stojí za náma a máme tu podporu. Mám ohromnou radost, že po pěti letech to začínají vnímat i studenti ze školy. Třeba v Americe lidi chodí univerzitní ligu podpořit, přijdou oblečení ve školních barvách. V malé formě se to letos daří i u nás.

Hrajete ještě hokej?

Už na to není čas ani chuť. Když něco, tak se oblíknu a jdu si zatrénovat s klukama.