S naším absolventem a olympijským vítězem Arnoštem Petráčkem jsme se setkali v prostorách Ústavu podnikové strategie společně s profesorem Janem Váchalem z Katedry managementu, který s Arnoštem navázal během studií přátelský vztah. Arnošt rád vzpomíná na svá studentská léta, pravidelně je v kontaktu s profesorem Váchalem a v žádném rozhovoru svou Alma mater nezapomene zmínit. Ale jak sám říká, aktuálně kvůli sportu nemá čas vrátit se do školy a dodělat si magisterský titul, který by moc rád získal, a připravuje se na další olympiádu.

Pravidelně se zapojujete do charitativních aktivit. Co konkrétně aktuálně děláte?

Působím v projektu Lipno bez bariér, s nadačním fondem Emil jsme dovybavili půjčovnu pomůcek pro handicapované. Měli jsme roadshow v Brně, v Jihlavě, na Lipně a v Linci. V rámci toho došlo k představení klubů veřejnosti (plavecký klub, parahokejisti, zástupci z různých organizací). Cílem bylo, aby se otevřela Emilova půjčovna. Já jsem jim propůjčil tvář, aby mohli snáz shánět prostředky na sportovní pomůcky (pro představu, handbike stojí kolem 150 000 Kč, elektrický stojí 200 000 Kč). Snažili jsme se pomoct, jinak by ten projekt zaniknul.

Jste známá tvář, je pro vás snazší shánět peníze od sponzorů?

Já mám stálé partnery: město, kraj, obec, nadace Agrofert, Konto Bariéry. Díky dlouhodobé spolupráci s Konto Bariéry v nejbližších dnech otevřou sbírku na mé speciálně upravené nové auto, kde lidé, firmy můžou přispět v jakékoliv výši. Velmi si této podpory vážím a velké díky za umožnění otevření sbírky. Také bych rád poděkoval Českému paralympijskému výboru (ČPV), jehož předseda Zbyněk Sýkora stojí za rekonstrukcí organizace ČPV. Za necelý rok, kdy nastoupil do funkce, se velmi zlepšila spolupráce se všemi para sportovci. Držím palce, ať se nadále daří.

Jak se vám změnil život, když jste vyhrál paralympiádu?

Byl to neskutečný kolotoč. Bylo to psychicky i fyzicky náročné. Když jsme se vrátili z Ria, měl jsem různé oslavy, měl jsem celý týden nějaké akce až do noci. Ale díky tomu, že jsem vyhrál Rio, jsem se dostal na místa, kam bych se v životě nedostal. Například do časopisu Forbes (do projektu 30 pod 30 českých osobností, kde byl například také Lukáš Krpálek). Také Česká mincovna razila extra minci s mým portrétem. To bylo super. Nabral jsem tam hodně zajímavé kontakty a zkušenosti. Byl jsem rád, že jsem byl na hodně sportovních, společenských i benefitních akcích. Byl to skoro roční kolotoč, ale stálo to za to. Jsem vděčný i za to, kde se teď v rámci aktivit pohybuju. Je super oslovovat i další generaci plavců, nejen handicapovaných sportovců. Je potřeba nabrat mladé sportovce, právě pro to slouží všechny tyhle akce, třeba projekt Sporťáček – nábor malých dětí do různých sportů.

Cestujete hodně?

Byl jsem už skoro všude, ale ještě mi chybí Austrálie, Nový Zéland a severní Amerika. Byl jsem v Brazílii, sjel jsem Afriku, byl jsem na Madeiře, v Mexiku… Tam jsme byli přímo v hlavním městě, které je přes 2000 metrů nad mořem. Island se mi líbil. Teď pojedeme do Egypta na soustředění, kde si hlavně psychicky odpočinu a naberu síly na další sezónu. To potřebuji, než začnu zase naplno trénovat a jezdit po závodech.

Jak cestujete? Je těžké zařídit si cesty, aby byly přizpůsobené pro handicapovaného?

Na soustředění to řeším přes cestovní kancelář Exim Tours v Českých Budějovicích, se kterými už se znám spoustu let. Dají mi bezbariérové ubytování i cestování, nemusím nic řešit. Je to obrovská výhoda, je s nimi výborná spolupráce. Jezdím na vozíku s elektropohonem a na ten musím mít papíry. Musím jim vysvětlovat, že se ta baterka nedá vyjmout, vozík musím dát mezi příruční zavazadla. Ale třeba když jsme letěli zpět z Bulharska, nikdo nic vidět nechtěl.

Jaké to bylo v tomhle ohledu v Mexiku?

I v Mexiku byl hotel plně bezbariérový. Celkově město bylo plně bezbariérové, akorát bazén byl šílený, sice bezbariérový, ale létali nám tam holubi zvenku. Bylo tam dusno, tak se tam větralo a létali tam holubi i při závodech. Ještě k tomu ta nadmořská výška… Měli jsme jeden, dva dny volno, tak jsme s trenérem chodili po městě, vrátili jsme se až na večeři.

Máte příležitost se podívat po městě, když někde závodíte?

Někdy jde navštívit ta místa, někdy ne. Na Madeiře jsem odplaval jeden den a druhý den jsme letěli domů, kvůli covidu nás nikam nepustili. Před paralympiádou v Tokiu dělali s tím covidem velké problémy, museli jsme se testovat, řešili očkování. Naštěstí jsem tam byl i v roce 2016, takže jsem měl šanci Madeiru vidět. Madeira je nádherná.

Na jaký závod teď trénujete?

Na olympiádu 2024, pak možná se budu chystat na Los Angeles 2028. Uvidím, jak rozhodne trenér.

Jak vypadají vaše tréninky?

Před závodem trénuji třikrát v týdnu, ve vrcholu čtyřikrát. Je pro mě lepší zúčastnit se víc soustředění, tam se zavřu, neřeším nic okolo, mám dvoufázový trénink, ráno protažení a odpoledne posilku – 4 fáze, z toho 2 ve vodě a 2 na suchu. Přímo před paralympiádou je tady v Budějovicích zavřený bazén, takže odlétáme na soustředění. To trvá 7-10 dní.

Pamatujete si na svůj první závod?

Pamatuji si na své první MS v roce 2006, vyhrál jsem 50 metrů motýlkem. Tehdy se plaval zvlášť, teď už je to v širší kategorii, tam si na medaili nesáhnu.

Jakou máte konkurenci ve své kategorii?

V České republice nemám nikoho, kdo by mě porazil. Nejvíc početná konkurence je v Mexiku, pak Španělé, ty plavou 50 znak třeba o pár vteřin pomaluji než já. Jedině s tím Rusem jsme se přiblížili k hranici 41 vteřin (pozn.: na Letních paralympijských hrách v Tokiu získal Arnošt stříbrnou medaili, porazil ho Roman Zhdanov). Teď je nás zhruba 12, do finále jde prvních 8.

Proč jste začal s plaváním?

Po operaci kolena v dětství mi lékaři doporučili pohybovat se hodně ve vodě, ta voda mě hodně bavila. Naši podnikali na Lipně, tam byl 12,5 metrů dlouhý bazén. V 6 letech jsem nastoupil do klubu v Budějovicích, pak mě zbrzdila operace v 11/12 letech. V 15 jsem byl nominovaný do reprezentace, od té doby jsem se nezastavil. Baví nás to, trenéra, všechny. Akorát mě mrzí, že podpora ze strany státu je mizivá, pokud nemá někdo finanční polštář, tak má smůlu. Není to jen u handicapovaných, ani ke zdravým sportovcům se stát nezachoval dobře. My si musíme půjčovat od rodičů, abychom měli na nájem… Já mám rodiče obětavé, fantastické, celý život mě podporovali. Celý život je mám v dobrém slova smyslu za zadkem, když můžou, tak s čímkoliv pomůžou. Jen díky rodičům jsem tam, kde jsem.

Děláte i jiné sporty?

Kromě plavání mě baví lyžování, kolo. Až skončím s vrcholovým plaváním, možná zkusím florbal na elektrickém vozíku, uvidíme, jak vše dopadne 😊

Takže máte čas i na něco dalšího kromě sportu?

Všechno, co dělám, se váže na sport. Asi po roce jsme teď byli s přítelkyní 10 dní na dovolené ve Francii, tam jsme vypnuli. To bylo asi jediné, ale jinak jedeme pořád. Možná, že až polevím s tou sportovní kariérou, dodělám si magistra na VŠTE.

Máte toho hodně…

Odjakživa se snažím fungovat jako normální zdravý člověk, bez té píle to nejde. Za 16 let, co plavu, jsem nevynechal ani jednu sezónu. Díky velké podpoře rodiny, plaveckého týmu, přátel a sponzorů mám půl zdi ověšenou medailemi.

Zdroj fotografií: www.arnostpetracek.cz, vlastní tvorba VŠTE.