Proč sis vybral ke studiu VŠTE?

Studoval jsem v Praze na dopravce a chtěl jsem změnu města i oboru. Auta mě baví, nicméně máma je účetní, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné vzdělat se i v ekonomice. Tahle škola se mi líbila i tím, kde je, protože máme byt na Lipně a já tam strašně rád jezdím. Kolem téhle budovy jezdím už mnoho let a vždycky jsem si říkal, že bych sem mohl chodit. Taky mě zaujal nový obor Business analytik. Jako druhý v záloze jsem měl dopravu a logistiku. Rád objevuju nové věci, líbil se mi, že to je rozjíždějící se obor v Čechách.

Co bys potom chtěl dělat?

Mám vizi, že bych mohl pokračovat v máminých kolejích, převzít její účetní firmu. Nebo uplatnění jako business analytik, třeba v IT oboru.

Ne v motosportu?

Určitě by to bylo nejlepší, ale tam je to hodně obtížné se prosadit. Mým snem je stát se testovacím jezdcem automobilky, ale to se povede málokomu. Přednost mají špičkoví jezdci, jako třeba jezdci Formule 1.

Jako jsi začal s motosportem?

Od malička sedím za volantem, v podstatě od 4 let a od 6 let profesionálně. Máma závodně tancovala a já jsem měl jít taky tancovat. Měl jsem jít na první trénink v pondělí a o víkendu předtím mě táta vzal na motosport výstavu, kde jsem si poprvé sedl do motokáry. Táta se s těmi lidmi dal do řeči a na tancování už jsem nešel… 🙂 Řídil jsem buginy, motorky, uchytil jsem se v motokárách, protože to je jedno z mála odvětví, kam mě máma pustila.

Bála se o tebe?

Máma se o mě bojí neustále, nejezdí se mnou ani na závody, ale plně mě v tom podporuje. Rodiče mě podporují, finančně i časově. Táta s mámou kolem mě lítají od malička.

Měl jsi někdy nehodu?

V motokárách v Rakousku jsem měl větší nehodu, kdy jsem prolítl pletivem, rozrazil několik bariér a skončil jsem v depu, půl metru od velkého kola kamionu. Jet trochu rychleji, bylo by to zlé. Ale přímo v závodech do vrchu (od roku 2018) jsem měl jen menší nehodu, kdy jsem vypadl ze silnice do příkopu.

V normálním autě jezdíš taky rychle?

Ne. Tím, jak jezdím odmalička, tak taková ta potřeba závodit na silnici, co mají mladí kluci, to fakt ve mně není. Vůbec mě to neláká. Jedu tím stylem, že je to prostředek, se kterým se chci dostat z bodu A do bodu B a s nejmenšími riziky.

Jak jsi se vypracoval z malého řidiče motokár na českého reprezentanta?

Začínal jsem na letišti v Letňanech, na takové odlehlé asfaltové ploše, kde jsem se učil principy zatáčení a přidávání plynu, potom jsem jel mistrák v českých motokárách. Normálně jsme měli tréninky v e čtvrtek a v pátek, o víkendu kvalifikace, závod. Pro malé děti je to udělané tak, že závod je jenom na pět kol. Říká se, že motokáry jsou průkopníkem do vyšších lig motosportu. Většina dnešních nejlepších jezdců v tom začínala. Já se v závodech do vrchu potkávám s klukama, kteří začínali třeba až ve 13 a je to strašně znát, nemají tolik zkušeností. Je lepší začít dřív, když to finanční a časové možnosti dovolí.

S motokárami jsem končil v roce 2017, završil jsem to výhrou šampionátu v Německu. Přišla vize, že zkusíme něco výš, tak jsem začal v auto slalomech, v mých 14, 15 letech, kdy jsem se učil ovládat auto a řadit. 2018 až 2020 jsem jezdil amatérské závody do vrchu, kde jsem získával zkušenosti. Přesednout z motokáry, která jede 100 km/h, do auta, které jede 150 km/h mezi stromy a svodidly, na to jsem si musel 2,3 sezóny zvykat. V roce 2021 jsme rozjeli projekt Rabbit Czech Racing s tím, že náš cíl bylo dostat se na ME. Připojili se k nám sponzoři, postavilo se pořádné auto, které jsem vyvíjel hlavně já s tátou. V roce 2021 jsem jel první MČR v závodech do vrchu, získal jsem celkově 2. místo, s tím, že jsem si zvykl na vyšší soutěž a řekli jsme si, že v roce 2022 zkusíme ME.

Co nej na závodech ME nejnáročnější?

Je to hodně časově náročné, protože závody jsou po celé Evropě. Většinou je to do 1 000 km (Slovinsko, Chorvatko, Švýcarsko), ale extrém je Španělsko, Portugalsko, to je přes 2 000 km. Tam jsem loni nebyl, protože to pro nás bylo hodně náročné na dopravu. Nemohl jsem jet ani Francii, protože jsem maturoval. Na závody mě vozí táta, jezdí brácha, občas s námi jede mechanik. Principem je, že když se auto hodně rozbije, tak se jede domů, neopravuje se to tam, takže není třeba s sebou mít víc mechaniků. Máme velkou dodávku, kterou máme z části předělanou na obytnou, takže v ní na závodech spíme. Z části jsou v ní náhradní díly. Za tím na přívěsu je závodní auto. Většinou mám větší obavy z té cesty než z těch závodů. Když se po cestě porouchá dodávka, je to špatné.

Vysvětli nám, co to jsou vlastně závody do vrchu?

Spadá to víceméně pod rallye a závody do vrchu jsou na stálém povrchu. Je to uzavřená např. 5-6 km dlouhá trať a měří se čas do cíle. Mělo by to být celou dobu do kopce, ale celkově je těžké sehnat v Evropě místo, aby to bylo stoprocentně do kopce, někde je nějaký kus na rovině.

Co chystáš letos?

Mistrovství ČR a mistrovství Evropy. Nic jiného není, nemáme mistrovství světa. Chtěl bych minimálně obhájit třetí místo ve skupině 5. Mým cílem je ovládnout celou skupinu 5 v Evropě. Vyžádá si to úpravy auta, znalost tratí. Očekávám, že by to letos mohlo být lepší, protože minulý rok jsem na těch tratích byl poprvé. První závod je v dubnu v Brně na okruhu, první evropský je ve Francii. Teď je na to ještě zima.

Jak trénuješ?

S autem je těžké trénovat, není to jak jiné sporty. Zásadní jsou tréninky na závodech. Jinak mám na počítači hry, kde jsou všechny evropské tratě. Snažím se doma ve volném čas trénovat na počítači. Docela mi to minulý rok pomohlo. Všechny tratě pro mě byly nové, takže jsem se snažil to natrénovat na počítači. Když tam pak člověk přijede fyzicky, ví, kam jede. Tratě jsou totiž pořád stejné. A na rozdíl od rallye já nemám navigátora.

Nezbytnou součástí je fyzický trénink. Každý by si řekl, že člověk jen sedí a točí volantem, ale závody hlavně v létě jsou náročně na fyzičku. Takže se snažím udržovat ve fyzické kondici. U některých závodů je to opravdu důležité. Třeba v Itálii bylo při závodě ve stínu kolem 40 stupňů. Když člověk sedí v nehořlavém prádle v rozpáleném autě, kde navíc hřeje motor, tak tam jsou velké teploty. Hodinky mi ukazovaly, že jsem měl po celou dobu tep 198 za minutu… My mladí kluci to zvládáme, ale jezdí tam i starší závodníci a pro ty je to ještě těžší.  

Děláš to jako koníček, nebo spíš jako práci?

Určitě z toho nemám výdělek. Velké částky platíme my osobně, rodiče. Sponzoři jsou důležití, pomůžou člověku s finančními prostředky, je to super. Určitě se to ale zatím ještě nedostalo do fáze, kdy by sport byl pro mě výdělečný. Jsem za to strašně rád, že od malička mi to financují a podporují mě rodiče. I časově, protože hlavně táta se mnou všude jezdí. Nebyly závody, kde bych byl bez rodičů.

Říkal jsi, že jste auto vyvinuli s tátou. Je automechanik?

Ne, má restauraci. Ale rozumí autům. Nejezdil, ale za ty roky se do toho dostal, je technicky zdatný a manuálně zručný, znalosti má. Velké práce necháváme na servisy, se kterými spolupracujeme. Ale ty menší jako servis brzd, výměna gum, stavba auta, to jsme zvládli doma v garáži.

Máš své auto hodně rád?

Když přijedu z Lipna, chodím se na něj dívat, jestli se mu nic nestalo 🙂 Je to auto, se kterým jsem začínal, se kterým jsem se přehoupnul o level dál. I když budu přestupovat do jiného auta, tak na tohle auto budu rád vzpomínat.

Jak se dá takové auto sehnat?

Koupili jsme sériové auto s tím, že jsme ho předělali na závody. To znamená rozebrat celé auto, nechat do něj ve schválené firmě vyvařit bezpečnostní rám a pak se jedná o úpravu podvozku, tlumičů atd. Zvenku vypadá jako standardní Seat Leon, ale vevnitř to se sériovým vozem nemá společného skoro nic. Podvozek je úplně jiný. Motor vychází ze sériového auta, ale taky prošel úpravami. Jedeme takovou nezvyklou specifikaci, s dieselovým motorem. Vidíme, že má vysoký kroutící moment a proti kopci se ta síla pozná. Ještě to vyvíjíme, ale myslím si, že se již dostáváme do situace, kdy to auto je fakt super.

Máš kvůli závodům individuální studium?

Zvládám prezenční studium, teď přes zimu nebyly závody. Přes léto to budu muset zvládnout. Škola má přednost před závody. Rodiče vždycky říkali, že škola má přednost před koníčkem, ale pro mě už to není koníček, je to součást našeho života. Ale vzdělání člověk musí mít.