Tomáš Vochozka - BLACK DOGS

Útočník Black Dogs, od mládí působil v týmu Motor České Budějovice, jeden rok hrál v týmu HC Oceláři Třinec a na kontě má několik zápasů v juniorských reprezentacích ČR. 3 roky jsem strávil v nejvyšší americké juniorské soutěži. Mimo hokej má rád tenis, PlayStation nebo třeba pivo a dobré jídlo.

Povězte nám, jak jste se dostal ke svému hokejovému působení v zámoří?

Dostal jsem se k tomu tak, že mě oslovil scout z Ameriky, když jsem hrál za juniorskou reprezentaci. Pak už se to seběhlo tak, že jsem odlétal během tří čtyř dnů. Bylo to úplně narychlo.

Letěl jste tam sám? Kolik vám bylo?

Byl jsem tam sám, bez rodičů. Bylo mi 17.

Kdo vám tu cestu zařídil?

Američani mi zařídili úplně všechno. Nejdřív jsem tam odletěl na Estu – povolení na 3 měsíce přes internet, po těch 3 měsících jsem řešil vízum, které nebylo díky tomu, že jsem tam hrál hokej, problém získat. 

Jaké to tam bylo?

Bylo to zajímavé. Když jsem tam přijel, neuměl jsem anglicky ani slovo. Každý tým má povolené 4 Evropany v týmu. Měl jsem tam 2 Švédy a jednoho Estonce a ten naštěstí neuměl taky ani slov anglicky.

Ale anglicky jste se neučil rychle, ne?

Rozmluvil jsem se za první půlrok. Pomohlo mi to, že jsem odletěl domů na léto, pak jsem tam přiletěl a už jsem trošku mluvit.

Jak tříleté odloučení snášela vaše rodina?

Mám mladší ségru, ta to snášela v pohodě. Rodiče už na to byli zvyklí tím, že jsem rok předtím strávil v Třinci, kam jsem jezdil od 15 let 8 hodin vlakem. Vy se divíte, ale já takhle znám spoustu lidí, přijde mi to normální. Po tom, co jsem tam měl za zkušenost s tímhle vším, tak bych tam svoje dítě taky poslal. Bylo o nás skvěle postaráno, bydleli jsme v rodinách, kde jsme měli krásný barák, takový ten americký dům jako z filmu, celé patro jsme měli pro sebe, měli jsme vlastní pokoj, obývák atd. Vybavení přímo pro hokejisty. Byli tam s námi kluci s Aljašky, z Floridy.

Kde přesně jste byl?

První rok jsem byl v Iowě, pak ve Wisconsinu, pak v Illinois. Nikdy jsem nebyl ve velkých městech, juniorské týmy hrajou v menších městech (100-150 tisíc obyvatel). Ale hokej se tam hodně sleduje. Na nás chodilo 4-5 tisíc lidí, ale na nějaké týmy až 10-15 tisíc lidí na zápas. Tahle soutěž se hraje ve středu USA, státech jako Wisconsin, Minnesota, Illinois, Pensylvánie, tam se to hodně sleduje.

Je tam rozdílný přístup k hráčům?

Největší rozdíl je tam v tom, že se trénuje individuálně, týmový trénink trvá za den jen třičtvrtě hodiny. Spousta kluků stráví celé dopoledne na zimáku, kde mají možnost jít na led kdykoliv, jít do posilovny, dělat si tam, co chtějí. Já bych řekl, že je to určitě lepší pro mladé hokejisty. Týmy počítají s tím, že hráč tam přijde a už všechno umí, a že bude ukazovat výkonnost. Přirovnal bych to ve škole k samostudiu. Mají tam dalších 100 kluků, kteří čekají na to vaše místo. Byl jsem v kempu, kam přijelo 300 hokejistů a vybrali jich 20. Kemp je na 3-4 dny, kdy jsou modelové zápasy a kluci hrajou proti sobě. Buď se člověk ukáže, nebo neukáže.

Co se dělo mimo led?

Spousta aktivit. Každý týden šli 2-3 kluci hrát do domova důchodců bingo, nebo jsme chodili do školky dětem číst, hrát si s nima. Takové sociální služby, nebo jak bych to řekl. Měli jsme často (každý měsíc) nějaký speciální zápas na podporu třeba léčby rakoviny, z dresů se vydražily peníze. Nebo jsme měli zápas, že jsme podporovali americké veterány. Bylo na tom super, že kdykoliv se vydražil dres, tak to bylo za 2000 dolarů a výš. Takže nebyl problém, když někdo vydražil dres za 6000 dolarů.

Byl jste tam hokejová hvězda?

Chtěli od nás podpisy pořád, jak to bylo menší město. Kdykoliv jsme někam šli, tak jsme měli pití, jídlo zadarmo. Zaměstnanci nás znali.

Je pravda, že jsou tam lidi obézní?

Zajímavé je, že v USA je hrozně přístupné a snadné jíst zdravě. Byly tam zdravé fastfoody. Lidi tam vůbec nejsou obézní, tady je to podle mě horší. Ale samozřejmě jsem nebyl v těch velkých městech nebo ve státech, kde je to třeba jiné.

Proč jste v USA nezůstal? Nemrzí vás to?

Já jsem skončil, když jsem se rozhodl, že se chci vrátit domů, žít jiný život, studovat. Mrzí i nemrzí. Chybí mi taková ta profesionalita v hokeji, všechno kolem hokeje, jaké to tam bylo, jaké byly podmínky, fanoušci. Ale zároveň mi nechybí ten život. Neměl jsem auto a bez auta se tam člověk nikam nedostane. Ráno na trénink, pak domů a nikam jsem se nedostal. Nefunguje tam hromadná doprava. Na kole jsem tam nikdy nikoho neviděl. Buď tam jezdí Uber, nebo auta. Já jsem měl štěstí na to, že jsem v té svojí rodině měl na stadion dojezd 20 minut, ale byli tam kluci, kteří jezdili na zimák denně třičtvrtě hodiny. Bydlí hodně osamoceně. Město má obyvatel jako Budějovice, ale je třikrát větší. Domy tam byly obrovské, to se nedá srovnat.

Kdo vám platil výdaje?

V první a druhé nejvyšší soutěži tým platí úplně za všechno – letenky, vízum, bydlení v rodině, kdykoliv jsme šli do restaurace… Jediné, co nám neproplatili, bylo pivo 🙂 Tam se nesmí brát žádný plat, ani koruna z důvodu toho, že člověk by pak nemohl jít hrát na univerzitu, nedostal by stipendium. Nic jsem nepotřeboval, ale peníze mi posílali z domova, když bylo potřeba.

Vy jste tam nechtěl jít na univerzitu?

Měl jsem celou dobu za cíl tam studovat, chtěl jsem tam jít na univerzitu. Dostal jsem tři nabídky, z toho dvě byly nabídky na 50% stipendium a jedna na 25% stipendium. Což znamená, že bych musel doplácet třeba 40-50 tisíc dolarů za rok. A to jsou tam eště dražší školy. Lidi si na to berou půjčky, nebo někdo je zajištěný ze strany rodičů, ale většina lidí si bere student loan. U jedné rodiny, kde jsem bydlel, byla paní fyzioterapeutka a ve 40 letech pořád ještě splácela školu. Jsou tam nepředstavitelné náklady na život. Třeba za popeláře se platí hrozně moc peněz. Jsou tam vyšší platy, asi stejně drahé potraviny, ale ty služby jsou drahé. Je tam spousta hokejistů, kteří nemají za cíl jít hrát profesionální soutěž, ale hrajou hokej kvůli tomu, aby měli stipendium a mohli studovat.

Kdy jste začal s hokejem a proč jste si vybral právě ten?

S hokejem jsem začal, když mi bylo kolem pěti let. Nikdo z rodiny hokej nehrál, jen můj táta hrál fotbal, který jsem zkoušel, ale moc jsem k němu nebyl, takže jsem raději zůstal u hokeje.

Chtěl jste se sportu věnovat profesionálně?

Hokeji jsem se chtěl do svých osmnácti let věnovat profesionálně. Poté jsem ale své priority přehodnotil. Vždy jsem měl jediný cíl, hrát nejlepší hokejovou ligu na světě, nebo nic. Když jsem ale 3 roky strávil v nejvyšší juniorské soutěži v USA a viděl tak šikovné hokejisty, jako nikdy předtím v Česku, nedával jsem si již tolik šancí dostat se jednoho dne do NHL.

Neměl jste někdy zranění z hokeje?

Zranění se mi vždycky vyhýbaly, nikdy jsem neměl nic velkého. V hokeji je to všechno o náhodě, tam může být velká rána a nic se vám nestane, nebo blbost, jako že vás přimáčknou na mantinel, a člověk má po rameni.

Jak byste sebe popsal jako člena týmu a sportovce?

Trenéři po mně chtějí, abych byl lídr a o to se také snažím. Být lídr na ledě i mimo něj. Máme skvělý tým, a hlavně skvělou partu kluků, se kterou jsem pro každou srandu.

Jak se vám daří skloubit sport a studium a jak vám k tomu škola pomáhá?

Škola nabízí dokonalé předpoklady ke skloubení sportu a vzdělání dohromady. Náš tým má díky těmto podmínkám skvělé úspěchy. Oceňuju skvělý přístup od vedení až po vyučující, kteří se nám vždy snaží vyjít se vším vstříc.

Jak se vidíte za pár let z pohledu kariéry a sportu?

Nad tím nepřemýšlím. Jsem členem Black Dogs, kde jsem maximálně šťastný a spokojený.

Co máte na vašem týmu nejradši?

Na našem týmu mám nejraději atmosféru, kterou máme jako BD v šatně a na ledě.

Co byste vzkázal budoucím studentům a zájemcům o hraní hokeje na škole?

Aby studenti přišli a zkusili si to sami. V šatně přijmeme každého zájemce, který ukáže své hokejové schopnosti. Hokej mě zde opravdu baví a neměnil bych.

Jaká jsou kritéria pro přijetí do týmu Black Dogs?

Každoročně v létě pořádá Black Dogs try out, kam může přijít každý a zkusit si to. Každý, kdo přijde, na to musí hokejově mít, a hlavně být dobrý parťák do kabiny.

Kolikrát týdně máte trénink? Je to hodně fyzicky a časově náročné?

Tréninky mámě většinou třikrát týdně a do toho jeden zápas. Časově to občas může být náročné, ale vše je hlavně o komunikaci. Já nemám jiné angažmá v krajských soutěžích jako jiní kluci.

Kdo je váš největší fanoušek?

Moje rodina a přítelkyně.

Sledujete hokej i v televizi?

Hokej v televizi často nesleduji, protože mi stačí, kolik ho mám v každodenním životě. Když už si nějaký sport pustím, tak je to převážně fotbal.